Takový malý vyznání.. něco jako úvaha.. asi...
19. 12. 2007
Vím, je to už tak strašně dávno, roky pryč.. ale přeci….
Vidím zas tu malou šťastnou holku, jak s panenkou si hraje..
A pak přídeš ty a všechno si jí malým okamžikem vzal…
Jako když zboříš domeček z karet – tak snadné..
Cos to tý malý holce udělal..
Vím, tak dlouhý roky a teď už je všechno pryč...
Jenže já už jsem tak nějak jiná víš..
Naděje pohřbeny míle hluboko pod zemí..
Možná teď někde sedíš a odpykáváš si svůj další trest..
Už je to 8 let a já se tak nějak pořád sama v sobě ztrácím – a nezapomínám…
Ráno vstát a i když srdce krvácí, úsměv nahodit a můžem do světa, jenže už to po těch letech začíná bejt únavný chápeš?!…
Přichází večer a já…. konečně jsem dostala šanci stát se sama sebou, jenže ono už to tak nějak prostě nejde…
Venku tma a zima, všichni už ulehli, jen já .. sedím tak sama a vzpomínám…
Písnička ohraná snad třicetkrát dokola zní…
Možná tě za pár let pustí a budeš volnej jako pták, jenže mě už to tak nějak nebere víš?!..
Něcos mi vzal a já to teď celý ty roky tak úpěnlivě hledám – marně…
Naděje přeci umírá poslední no ne?!
Mám trochu strach, když tohle píšu… hledám odpuštění, ale ono to prostě nejde…
Přiznávám, celou tu dobu sem tě chtěla zabít, oo ano vážně chtěla, nestydím se - přiznávám….
Jenže pak mi to tak nějak došlo, že se nic nezmění, ať udělám cokoliv.. už je pozdě…já už zůstanu tak strašně jiná….
Víš a teď když tohle píšu chtěla bych, abys to slyšel, chtěla bych, abys to prožil, tu bolest co si způsobil – třeba tisíckrát…
Možná, že bylo zbytečný tohle psát, ale přeci ..
Pořád čekám… že bolest jednou přejde a jak se říká, všechno chce čas.. jenže už je to na mě moc dlouho….
A slíbená úleva tak nějak nepřichází…
Třeba zítra…snad…udělám změnu a začnu konečně žít, ale možná se probudím a ucítím tu slabost a budu vědět, že to zase nezvládnu a o den to odložím, možná o dva…
Chtěla bych tě potkat a konečně říct, že už z tebe nemám strach – že mi to ale trvalo …vím, asi jsem tak nějak pomalejší či co… jenže lepší někdy než nikdy….
Teď už je mi tak nějak všechno jedno, jen mě tak děsně štve jak pykám…
A ty... můžeš se mi do očí smát… těžká břemena mě tíží a tlačí k zemi…
Snad je to osud… třeba sen…
Ale já stejně dávno vím, že už nikdy nebudu stejná…..
Vidím zas tu malou šťastnou holku, jak s panenkou si hraje..
A pak přídeš ty a všechno si jí malým okamžikem vzal…
Jako když zboříš domeček z karet – tak snadné..
Cos to tý malý holce udělal..
Vím, tak dlouhý roky a teď už je všechno pryč...
Jenže já už jsem tak nějak jiná víš..
Naděje pohřbeny míle hluboko pod zemí..
Možná teď někde sedíš a odpykáváš si svůj další trest..
Už je to 8 let a já se tak nějak pořád sama v sobě ztrácím – a nezapomínám…
Ráno vstát a i když srdce krvácí, úsměv nahodit a můžem do světa, jenže už to po těch letech začíná bejt únavný chápeš?!…
Přichází večer a já…. konečně jsem dostala šanci stát se sama sebou, jenže ono už to tak nějak prostě nejde…
Venku tma a zima, všichni už ulehli, jen já .. sedím tak sama a vzpomínám…
Písnička ohraná snad třicetkrát dokola zní…
Možná tě za pár let pustí a budeš volnej jako pták, jenže mě už to tak nějak nebere víš?!..
Něcos mi vzal a já to teď celý ty roky tak úpěnlivě hledám – marně…
Naděje přeci umírá poslední no ne?!
Mám trochu strach, když tohle píšu… hledám odpuštění, ale ono to prostě nejde…
Přiznávám, celou tu dobu sem tě chtěla zabít, oo ano vážně chtěla, nestydím se - přiznávám….
Jenže pak mi to tak nějak došlo, že se nic nezmění, ať udělám cokoliv.. už je pozdě…já už zůstanu tak strašně jiná….
Víš a teď když tohle píšu chtěla bych, abys to slyšel, chtěla bych, abys to prožil, tu bolest co si způsobil – třeba tisíckrát…
Možná, že bylo zbytečný tohle psát, ale přeci ..
Pořád čekám… že bolest jednou přejde a jak se říká, všechno chce čas.. jenže už je to na mě moc dlouho….
A slíbená úleva tak nějak nepřichází…
Třeba zítra…snad…udělám změnu a začnu konečně žít, ale možná se probudím a ucítím tu slabost a budu vědět, že to zase nezvládnu a o den to odložím, možná o dva…
Chtěla bych tě potkat a konečně říct, že už z tebe nemám strach – že mi to ale trvalo …vím, asi jsem tak nějak pomalejší či co… jenže lepší někdy než nikdy….
Teď už je mi tak nějak všechno jedno, jen mě tak děsně štve jak pykám…
A ty... můžeš se mi do očí smát… těžká břemena mě tíží a tlačí k zemi…
Snad je to osud… třeba sen…
Ale já stejně dávno vím, že už nikdy nebudu stejná…..
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář