Zaživa svléká se jako had z kůže,
dostala facku, když přála si růže,
pouští si žilou
a láskyplně upíjí z kalichu vzpomínek,
chtěla bejt slavná, jak Standa Dolínek,
teď může si nechat už jenom zdát,
když kouří si tě až do konce...
... a filtr zůstane.

Už má tě v sobě,
tam, kde chtěla tě mít,
šňupá si a nosní dírkou
projel andělskej prach,
furt marně čeká, že se něco změní,
jó ten bílej prášek,
ale Ariel to není...

Starosti odplynou rychlostí větru,
euforie a všechno vzal čas,
ještě pár gramů do sebe,
tak zařvi, chce slyšet tvůj hlas!

Zas a zas...

Ze žíly pomalu vytéká krev,
z pokoje line se ukrutnej brek
a tělo bezvládný z postele visí,
jak obrázek na zdi,
co malovals bez rukou
a to mě děsí...
a možná proto je práznej...

Šlehá si tě!

Je na tobě závislá...