Nesnáším loučení...
Poslední hvězdička na nebi,
co jen pro mě svítila -
vyhasla,
zrak už tak chatrný měsíc zatemnil
a obklopená tmou, konejšivě
tulím se
v náručí vzpomínek, kdy bývalo líp...
Zahalená v kabátě
smutku
ve spárech Paní bolesti,
nechám si tak trochu
zdát...
Hluboko do země prohnilé
svůj rozum ukládám,
bez dechu, kdy
plíce nestačí,
zhrzená proplouvám oceánem slz...
Větrem vznáší se sto
růží zčernalých,
náhrobek vytesat pravdou mých dní
sečtených počítadlem
života
a poštou proletí oznámení smuteční,
k věčnému spánku
uléhám...
...No moment, snad mě necháte aspoň ustlat si rakev ?!...