Štětcem, co malovals živé obrazy,
ty ladné křivky,
co říkávala jsem jim život,
zaplňuju prázná místečka mého bytí
a ztratil se sen...

Jen už tak nějak nevěřím na pravdu a usínání,
nehledám úkryt uvnitř tebe,
co schoval mě před světem
a možná už ani kytky nezaleju,
nejistě uvadaly s každou další bolestí
a dnes... seschly v květináči osamění...

Jako bych zapomněla mluvit,
možná jen došly slova,
tak zkusím To aspoň napsat,
pravdivou lež, co splní mi mé tajné přáníčko...

A už zas, válím se v hromadě odpadu,
nepřeberné možnosti, než vyhodit se nechám,
s papírem od Kofoly, co mívala jsem ráda...
a tak nahá, vystavená celýmu světu,
falešná karikatura v galerii přetvářky,
nezdařený padělek, co prosí o autorská práva,
tak tiše, loudím si kousek svého štěstí
a jen ta nenaplněná touha, žene mě dál...
a nutí udělat ještě jeden krok...