Tak prázdná, prázdná jsem,

už zase promarnila jsem další den,

křičet měla bych, však stále mlčím,

tolik slov, co chtěla bych říct,

ale mlčím…

Pomoc, pomoc mi vyslovit, co bych měla,

pomoc, pomoc mi vyslovit co bych tak moc chtěla…

pomoc mi….

Vrátit čas.. kéž by…

tolik věcí, co nemělo se stát,

každého kroku pomalu začínám se bát,

moře věcí… kdo odpyká si trest?...

Letět až tam…

volně jako ptáče,

širý svět, i když sám…

ve skrytu duše pláče..

Bezcitná mrcha…

asi tak…

sama před sebou prchá,

a to co píše, je pěkný brak…

Opuštěná a tak sama…

bezvýznamná je jako lama,

uvnitř tak tak moc,

probdí třeba celou noc,

bezedná bolest ….

a jak vyschlá studna…

To ticho, co křičí na mě ze všech stran,

to hejno nelítostných vran,

ta bolest ,co mě hladí všude tam

a lež, co jediná mi řekla pravdu…

Jako orel co křídla dávno nemá,

zamračená obloha, co je tak moc bledá,

smutná duše, co naplnění tolik hledá,

a ten neúprosný chtíč…

neodolatelný pocit obejmout….